TERMÍNY TÁBORŮ 2012:
Opět si
dovoluji všechny zájemce pozvat na tradiční
letní táborovÉ Brigády
v jihočeských močálech.
Akce jsou
vhodné pro dívky i mladé muže, hlavní náplní je úklid posekané trávy
z mokrých luk a rašelinišť v přírodních rezervacích.
Nejčastějším pracovním nástrojem bývají v případě dívek hrábě, v případě mužů vidle. Pracovní podmínky bývají náročné. Pracuje se cca 7 hodin denně za plat 50 – 70 (výkonní jedinci) Kč/hod. Kromě práce je součástí akcí zpravidla i nepracovní program. Ten sestává zejména z celodenních cyklistických (někdy pěších) výletů do přírody Třeboňska, Novohradských hor, Šumavy či České Kanady. Občas se můžete setkat se čtením básniček či trochou společného kreslení aj.
Podmínky účasti: Věk od 16 let výše, chuť pracovat a schopnost odolávat nepohodě (zima, horko, komáři, voda, drzé požadavky náčelníka atd.) Podmínky na akci: Bydlení ve velkém vojenském stanu (nebo ve vlastním) na okraji rezervace, vaření společné - náklady rozpočítané mezi účastníky (asi 70 Kč/os./den). Počet 6 - max. 16 osob. Vegetariáni apod. jsou vítáni, smažky a alkoholici nikoli. Nutné vybavení: kolo!!, doklady, holínky, pláštěnka, spacák, karimatka, teplé a náhradní oblečení. Vhodné vybavení: hudební nástroje, vlastní básně či texty.
TERMÍNY:
V tomto roce se zpožďuje zadávání prací v jednotlivých rezervacích. Mohu proto jen obecně říci, že se pravděpodobně bude pracovat na stejných místech jako v minulých letech. Mezi lokalitami by tedy měla být Národní přírodní rezervace Brouskův mlýn na Českobudějovicku, louky ve Vojenském újezdu Boletice, Přírodní památka Slavkovické louky nedaleko Lipenské nádrže i obvyklé menší rezervace zejména na Českobudějovicku.
Předpokládané
termíny:
2. 7. – 13. 7.
16. 7. – 27. 7.
30. 7. – cca 10. 8.
27. 8. – 7. 9.
Dále v září podle množství zadaných prací…
ZÁVAZNÉ PŘIHLÁŠKY: Písemně nebo e-mailem nejpozději 2 týdny před akcí na adresu: Ing. Jiří Marek - STROM, Chvalkov 22, 374 01 Čížkrajice. Tel.: 606 445 391, e-mail: marek.chvalkov@tiscali.cz nebo istrom.cz@gmail.com. Uvádějte nejen mailovou, ale i standardní adresu!!! Při obsazeném termínu Vám nabídnu náhradní.
Na setkání se těší
Jirka
Informaci o srazu pošlu e-mailem vždycky asi týden před začátkem akce. Případně mi volejte na tel.: 606445391.
Pro zájemce jsem na toto místo vložil jeden rozhovor, který
nakonec nevyšel:
S Jiřím Markem
o cestování a bojování láskou
(rozhovor
vedla Lucie S. Groverová)
v Pokud vím tvoje
cestování začalo po revoluci, kdy jste s kamarádem využili nabyté svobody
k cestě do víceméně náhodně vybrané země, kterou byla Indie. Tam jste se
stali účastníky kampaně za osvobození Tibetu během které náš
tehdejší prezident Václav Havel, který tam byl na státní oficiální návštěvě, ve
svém projevu naznačil vizi globálního soužití odlišných kultur. Následovaly
další cesty. Kam a proč?
No, ono to cestování začalo mnohem dřív. S kamarádem jsme
celou dobu studií vandrovali s batohem, převážně po Slovensku. Také se nám
ještě za komunistů omylem podařilo narušit „těritórium Savjétskovo sajuza“ atd.
Takže toulavé nohy jsem měl vždycky. Ta Indie byla náhodná jen částečně. Už
tenkrát jsem měl základní ponětí o indické filosofii a indické společnosti a
táhlo mě to tam. Během cesty jsme kromě festivalu na podporu Tibetu navštívili
mimo jiné i Gándhího ašram u Ahmedabádu v jeho rodném státu Gudžarát. To
byl jeden z impulsů, díky nimž jsem později začal psát knížku o nenásilí.
Důležité bylo i to, že jsme do naší první Indie jeli po souši a procestovali
jsme tak dost velkou část muslimského světa. Mimochodem do mé první Indie jsem
odjížděl (jak se sluší na člověka vychovaného socialistickým školstvím) jako
materialista a po necelých třech měsících jsem se vracel domů jako člověk
věřící v Boha. Tímto způsobem se u mě projevil náraz obrazů bídy a
lidského utrpení.
Další cesta následovala až po sedmi letech. Byla to znovu Indie
a okolní státy. Impuls byl částečně soukromý. Po rozpadu mého manželství, který
jsem těžce nesl, jsem konstatoval, že mě můžou zachránit jen „indické oči“.
Přeloženo do češtiny to znamenalo, že jsem potřeboval znovu kontakt
s indickou mentalitou, jejich živostí, bezprostředností, jednoduchostí,
s jejich lehkostí bytí. Člověk žijící objektivně na dně, nemocný a zcela
bez prostředků pro sebe i své blízké, se tam na Tebe dokáže koukat živýma a
smějícíma očima. Takže jsem jel za „indickýma očima“ a našel jsem kromě nich
také rybáře na malém ostrůvku Svatý Martin na pomezí Bangladéše a Barmy,
křesťany ve východoindickém svazovém státu Mizóram a buddhistické Čakmy
v Tripuře a v bangladéšských horách…
Poslední (předloňská) cesta, nás po dalších sedmi letech zavedla
do Kambodže a Laosu. Chtěl jsem na vlastní kůži vnímat, co s nějakým
národem dokáže udělat tak šílená zkušenost, jakou byla vláda kambodžských
Rudých Khmérů. Pokusit se porozumět tomu, proč se to stalo. A kromě toho jsme
jeli s Jindrou opět i hledat místa, kde žijí obyčejní lidé nepřeválcovaní
masovou turistikou, místa vzdálená obvyklým turistickým cílům.
v Zmiňovala jsem Václava Havla a jeho vizi, jak vnímáš ty
sám možnost globálního soužití odlišných kultur?
Často mi přichází na mysl věci v tom smyslu, jak vnější
tlak působí na minority. Mizu v Mizóramu se semkli a uzavřeli před zbytkem
Indie (kulturně atd.) a Indie je díky tomu izoluje od kontaktu s ostatním
světem. Čakmové v sousední Bangladéši i v indickém státě Tripura se neuzavřeli,
byli postupně přečísleni a ze zoufalství se začali bránit silou. Teď mají
gerilovou armádu a svět se na ně dívá jako na teroristy. Bunongy (a ostatní
horské kmeny skupiny Čunčietů) ve východní Kambodži Rudí Khmérové
sestěhovali z džungle do komun a bylo vymalováno. Spousta příslušníků kmenů se
nechala Pol Potem naverbovat. Když dobyli v jednotkách Rudých Khmérů Phnompenh,
pili ze záchodových mís, protože je považovali za studánky. Po létech se
někteří vrátili do džungle, většina si už neuchovala své zvyky a od většinových
Khmérů se liší jen křesťanským vyznáním. Thajští Akha u Chiang Rai - tam
jsem přišel s čerstvými zážitky od laoských Akha - a rozbrečel jsem se.
Následek převálcování turistikou byl brutální. Akha se v Thajsku nechávají
najímat jako u nás Ukrajinci, ženy už nechovají zvířata a nepěstují rýži na
kopcích, jsou tlusté a ztratily hrdost. Na zbloudilého turistu (ti
informovanější už jezdí asi hlouběji do hor) se vrhnou se spoustou předražených
cetek, jsou hrubé, nenosí Akha oděvy... Nicméně materiálně se mají líp, než
laoští Akha. A jeden den cesty odtud na laoské straně ještě pár let možná
vydrží jiný svět. Svět žen, které na moji prosbu o fotku nereagují slovy „Kolik
za to?“, ale jen lehce odmítavě zavrtí hlavou. Třeba to jak Akha svého dzoemu -
náčelníka a velekněze chrání před kontakty s vnějším světem, jak ještě žijí
podle Akhazangu, neboli "cesty Akhů"... Jak to, že si své tradice uchovali právě v
izolovaném Laosu? Jak to, ze je komunisti "nepřeválcovali" jako jinde
v komunistických zemích? Své tradice si asi zachovala i minimálně část čínských
Akha. Nejsem odborník a na spoustu těch otázek neznám odpověď nebo jsou to jen
mé domněnky.
Ještě jedna věc: naprosto mě vyvádí z míry, když nějaká
křesťanská misie pomáhá minoritě s tím, že následně obrací dospělé či děti
dané minority na svou víru. Třeba jen tak, že řeknou něco v tom smyslu,
„Pokud nás chcete potěšit a dát nám najevo svou vděčnost, přemýšlejte o naší
víře“, či tak něco. Nechtějí hmotné statky, ale kradou duše. To říkám
z pozice člověka chodícího s rodinou v neděli na mši do kostela.
Kombinace nového křesťanského kostela a totálního rozvratu tradiční kultury a
hodnot v první z thajských Akha vesnic, kterou jsem navštívil, mě
naprosto odrovnala…
v Říkáš, že Mizu v Mizóramu se semkli a uzavřeli
před zbytkem Indie. Co takové semknutí v sobě obnáší? Jak to udělali? Jsou
tedy nadále schopní přežít a udržet svoji kulturu?
Mizu, či správně asi Mizó (Mi = lidé, zó = hory) měli možná
štěstí, že zůstali na svém území většinovou populací. Odlišovali se vírou
(křesťané) i životním stylem od zbytku Indie a obývali okrajové horské území
vklíněné z větší části mezi Bangladéš a Barmu. Možná sehrál svou roli i
pasívní odpor – případní přistěhovalci asi neměli šanci se na mizóramském
venkově integrovat do společnosti. Indie možná nechtěla riskovat ozbrojený
konflikt v horách na pomezí třech států (za hranicemi v Barmě i
Bangladéši žijí příbuzné horské kmeny). Každopádně Mizóram získal v roce
1972 statut „Svazového teritoria Mizóram“. V roce 1987 12 horských kmenů
z Mizóramu, bangladéšských Čitágáonských hor (hlavně buddhističtí Čakmové)
a barmského Arakánského pohoří utvořilo „Organizaci za osvobození horských
kmenů“ s cílem spojení oblastí a vytvoření samostatného nezávislého státu.
A v témže roce Indie povýšila Mizóram na úroveň indického svazového státu.
Snad to tedy pro ní bylo menší zlo. Mizóramci jsou sice dlouhodobě neprodyšně
odděleni od zbytku světa (nemohou téměř získat cestovní pas a naopak území je
téměř zcela uzavřeno před zahraničními návštěvníky), nicméně si žijí prakticky
zcela po svém. To znamená do značné míry „po našem“. Žijí svou křesťanskou
vírou (mnohem živější, než je křesťanství u nás), poslouchají své Smokie, Dire
Straits či Abbu, jsou skromní, hrdí, mají svou vládu se dvěma ministry
životního prostředí (tedy jeden je ministr ŽP a druhý ministr pro ochranu vody
a půdy). Nemají svou armádu a zdá se, že jim nijak nechybí. Jejich izolace je
trápí. Pamatuji na kluka, který mi tam říkal, že nás znají z televize a
internetu, že mají stejné hodnoty jako my, ale že ani jeho padesátiletý táta
nikdy neviděl živého bělocha… Ti Čakmové (buddhisti) z Bangladéše a
z oblastí indického svazového státu Tripura přiléhajících k Mizóramu,
ti neměli tolik štěstí. Dodnes bojují, v Bangladéši mají „Šánti Báhiní“ –
„Mírovou armádu“, blokují silnice, občas unáší turisty, ale jejich sebeurčení
je v nedohlednu.
V Mizóramu jsem subjektivně cítil vnitřní sílu té
komunity. Nějaký podobný náboj snad musely mít komunity prvních křesťanů.
Hrdost, skromnost, mírnost, vřelost. Víc to nejsem schopný popsat.
Akhům (aspoň laoským) myslím zviditelnění moc nepomůže,
bojím se, že naopak. Jednak je převálcujou turisti, druhak peníze
z turistického boomu v naprosté většině shrábnou komunisti. Pro Akhy
bylo myslím dobrým období bez války (čili snad uplynulé čtvrtstoletí) a
současně období nezájmu ze strany vnějšího světa i vlastní vlády. Na to by ale
bylo dobře zeptat se jich samotných. Třeba to vnímají jinak. My jsme nadšení
jejich zachovalou kulturou a životním stylem, ale oni by možná radši měli
lékařskou péči, lepší bydlení a televizi. I když třeba ta hrdost na příslušnost
ke kmeni je tam zcela zřejmá.
Thajští Akha kromě turistiky evidentně bojují i
s vlastní vládou (či s královnou), která jim bere půdu. Tam už na
sebe naráží dva světy. Součástí „Cesty Akhů“ je zásada, že půda se nemá
vlastnit, ale užívat. Nevím, jestli thajští Akha mají na „svou“ půdu právní
nárok. Každopádně ti laoští půdu na níž žijí nevlastní. Možná také jednou
přijde někdo, kdo je začne vyhánět. V boji o vlastní půdu ale asi potřebují
Akha zastání, protože sami si nepomůžou. V tom směru ten Američan z dokumentu
dělal záslužnou věc. Vidím pozitivně, že jim pomáhal. A nevidím pozitivně, že
si vzal ženu Akha. Jenže lásce se těžko poroučí. Nicméně laoští Akha jsou zatím
prý v tomto ohledu striktní. Nejsi Akha – máš smůlu. Údajně nikdy
nepřistupují na smíšené sňatky ani s jiným kmenem (s Lahu, Hmong či Khamu).
Natož s Američanem. Ačkoli ten Američan byl specifický tím, že jim dlouhodobě
pomáhal. Pokud by nedošlo k jeho sňatku s dívkou Akha, nedošlo by ani k
následným víceméně neřešitelným situacím. To říkám s vědomím toho, že kdybych
byl v soukromí bez závazků, nebyl bych daleko od toho u těch Akhů třeba i
zůstat.
v Proč? Co Tě přitahovalo na jejich životě? Jak žijí? Jakou
mají životní filozofii?
v Došel jsi díky svým cestám k nějakému novému poznání,
jinému vnímání věcí než doposud?
Inspirují tě Tvoje cesty ve vlastním životě a nacházíš nějakou spojitost
i v každodeních tzv. “běžných“ Mám na mysli „běžné“mezilidské vztahy,
rodinný život, partnerství…
Každá zkušenost člověka
posouvá. Konfrontace s bídou, bolestí, smrtí. V průběhu svých cest
jsem se několikrát dostal do mezní situace. V centrální Indii jsme si
s kamarádem stopli náklaďák, který na venkově srazil a zabil člověka.
Řidič se snažil ujet a jeden z místních lidí hodil proti ujíždějícímu autu
keramickou nádobu. Pro mě z toho tak vyplynul i otřes mozku a šití hlavy
bez umrtvení rány v nemocnici v Ágře. Při další cestě po Indii jsme
projížděli svazovým státem Gudžarát šest
týdnů po silném zemětřesení. Začal jsem mít silné zdravotní problémy
s trávením, které jsem za pochodu přeléčil třemi dávkami antibiotik. Po
návratu domů jsem měl čtyři roky rozhozený krevní obraz a stopy po zánětech na
většině vnitřních orgánů. A později se jen náhodou přišlo na to, že mi tenkrát
před odjezdem při očkování zapomněli dát druhou dávku vakcíny proti choleře… I
díky svým cestám mám stále častěji respekt před lidmi, kteří z pohledu
většinové populace žijí tzv. primitivněji nebo jen jinak a proto jsou přehlíženi.
Mám respekt před lecjakým bezdomovcem či podivínem. Protože nikdo nemáme patent
na správný život. Naučil jsem se vážit si více jídla, pitné vody. Asi největším
poznáním z mých cest pro mě je, že existuje překvapivě malá souvislost
mezi hmotným dostatkem a subjektivním vnímáním šťastně prožívaného života.
v Svojí knihou „Nenásilí – bojovat láskou“ se snažíš přispět k rozšíření myšlenky nenás